Jak dlouho v klubu působíš a jak si se dostala k trénování mládeže?

V klubu působím už osm let. Začínala jsem v sedmé třídě, když mě jeden trenér Hagy přesvědčil, abych si šla zkusit florbal. Tehdy ještě v Haze neexistoval dívčí tým, takže jsem začínala s kluky. Florbal mě ale natolik chytil, že jsem se naučila spoustu věcí – včetně tvrdých soubojů – a nakonec jsme začaly budovat vlastní dívčí tým, což se podařilo!

Možnost trénovat mládež mi v roce 2020 nabídl Jan Bílý. Práce s dětmi mě lákala už delší dobu, takže jsem tuto příležitost přijala bez váhání.

Co se změnilo s tím, že jsi se stala hlavním trenérem?

To, že jsem se stala hlavní trenérkou, nic nemění na tom, že mohu dál pracovat s dětmi, předávat jim zkušenosti a ukazovat jim, že sport je skvělá věc. Hlavním cílem pro mě je, aby měly radost z pohybu.

Jako hlavní trenérka si mohu sestavovat tréninky podle sebe a vést svůj tým. Důležitou součástí mé práce je také komunikace s rodiči a kolegy trenéry, aby vše fungovalo, jak má. Kromě toho se neustále vzdělávám, abych mohla hráčům předávat kvalitní informace a správné dovednosti. Trénování mládeže mi přináší velkou radost.

Jaký byl vstup do dospělého florbalu a jak to vnímáš teď?

První nabídku jsem dostala, když jsem hrála za juniorky. Byla jsem nadšená, že si budu moct zahrát s Ladies, trénovat s nimi, sbírat zkušenosti a posouvat se dál. A to se také podařilo.

Je skvělé sledovat, jak se tým rozrostl a posunul. Zároveň mám radost z vlastního progresu – když se ohlédnu zpět, vidím, jak dlouhou cestu jsem ušla jako hráčka. Za svůj růst vděčím mnoha trenérům, kteří mi pomohli se zlepšovat. Teď se snažím sbírat zkušenosti z různých zdrojů, individuálně na sobě pracovat, sledovat zápasy vyšších soutěží a zkoušet nové věci v tréninku.

Jaký je tvůj nejoblíbenější zážitek s Hagou? 

Každá akce s klubem nebo týmem je skvělá! Jsem obklopena lidmi, kterých si moc vážím a se kterými se cítím dobře.

Nejraději ale vzpomínám na letní soustředění s Haga Girls v České Třebové. Občas jsme si tam připadaly jako v Survivoru. Bylo to období, které mi díky trenérům dalo do florbalu neuvěřitelně moc, takže pro mě má velký význam. Často jsme tam překonávaly své limity, což mě nesmírně naplňovalo.

Máš za sebou pár zápasů v dresu Rtyně – v čem je to jiné a byla jsi nervózní?

Už delší dobu jsem přemýšlela o tom, že bych si ráda zahrála ve vyšší soutěži. První nabídku jsem dostala už v 15 letech od Tatranu Střešovice, ale nakonec jsem se rozhodla vyzkoušet Rtyni.

Hra je tam určitě mnohem rychlejší, nahrávky přesnější a celý herní systém jiný. Hraji na pozici „zadáka“, což znamená velkou zodpovědnost. Nervózní jsem byla dost, protože den po domluvení střídavého startu a prvním tréninku jsem hned dostala nabídku na zápas. Ale neváhala jsem a šla do toho!

Je to úplně jiná atmosféra – rozcvičení, rozchytání gólmana, poté odchod do šatny, mentální příprava na zápas, nástup týmů… Užívám si to, protože cítím, že se posouvám dál a dělám něco, co mi v životě dává smysl. Této příležitosti si velmi vážím a těším se, co mi přinese další sezóna.

Jak jsi se dostala k pískání?

Když jsem začínala s florbalem, dostala jsem nabídku stát se rozhodčí, ale v té době jsem měla hodně jiných aktivit a školních povinností, takže jsem to nestíhala.

Po nějaké době jsem ale potkala člověka, který mě k tomu motivoval, a nakonec jsem se rozhodla do toho jít! Lákalo mě vyzkoušet něco nového a překonat samu sebe. Pískání mi dává možnost vidět florbal z jiného úhlu pohledu a zatím mě to velmi baví.